﻿<p>$[firstName] se narodil $[birthDate] v nemocnici Luke Field kapitánu Army Air Corps Franku $[lastName] a Caroline Jean $[lastName]. Vyrůstal v rodině, jejíž kořeny ve Virginii sahaly až k válce za nezávislost. Jeho otec, důstojník Army Air Corps tělem i duší, byl přísný a tvrdý, zároveň však laskavý a štědrý a mezi přáteli se rád smál a vtipkoval. Krátce po narození $[firstName] byl povýšen a stal se instruktorem a vedoucím Air Corps Tactical School v Langley ve Virginii; právě zde mladý $[firstName] prožil rozhodující léta svého dětství.</p>
<p>Jeho otec byl za Velké války stíhacím pilotem ve Francii a během kariéry si vytvořil záviděníhodný okruh známých přátel a kolegů, mezi nimi Hap Arnolda, Franka Andrewse a Carla Spaatze. Tito muži se často scházeli v domě rodiny $[lastName] ve Virginii, vyprávěli si příběhy a diskutovali o stavu letectva i světových událostech. Později $[firstName] často vzpomínal na den, kdy mu představili Eddieho Rickenbackera, ale byl tak ohromen, že ze sebe nedokázal dostat jediné slovo.</p>
<p>Velkou část času trávil čtením dobrodružných leteckých sešitů, například G-8 and His Battle Aces, a letadla i létání naplňovaly celé jeho dětství. Příběhy z knih pro něj byly téměř stejně skutečné jako vyprávění jeho otce a Spaatze. Poprvé letěl s otcem už v osmi letech; zážitek jeho nadšení ještě posílil a snad definitivně určil jeho osud mezi nejlepšími stíhačkami, které mu jeho země mohla nabídnout.</p>
<p>Na střední škole měřil 6 stop a 2 palce, vážil 190 liber a zprvu to vypadalo na slibnou kariéru v americkém fotbalu. Prosadil se do školního týmu, stal se kapitánem a krátce nato byl zvolen předsedou třídy na Hampton High. Jeho výkony byly tak dobré, že na konci předposledního ročníku dostal nabídku sportovního stipendia na Virginia Military Institute. Měl však vyšší cíle a po několika dopisech virginskému kongresmanovi získal ještě vytouženější přijetí na vojenskou akademii West Point.</p>
<p>Na West Pointu znovu vynikal ve fotbale, ale život kadeta nebyl snadný. Každý večer poslouchal rádio a spolu se spolužáky sledoval vývoj války v Evropě; očekávání i nejistota den ode dne rostly. Mezi akademickou výukou, leteckou školou, pozemní přípravou a fotbalovými tréninky by cesta k povolání pilota Army Air Corps byla pro většinu lidí příliš náročná, on však úkol zvládal.</p>
<p>Jeho instruktor jednomotorových letounů bohužel těžce nesl, že mladý kadet dokáže s BT-13 létat lépe než on. Potrestal ho prohlášením, že je „příliš velký na stíhačky“, a slíbil, že zařídí jeho přidělení k bombardérům. $[firstName] byl zdrcený, ale pokračoval ve výcviku. O několik týdnů později si jeho instruktor dvoumotorového AT-10 rovněž všiml, že žák létá lépe než on. Místo odvety však prosadil zrušení předchozího rozhodnutí a zajistil, aby byl $[lastName] přidělen ke stíhačům.</p>
<p>Po West Pointu následoval další zdánlivě nekonečný výcvik na nejnovějších stíhačkách, střelecká příprava a další létání. Nakonec se ocitl v jižní Kalifornii a jeho naděje dostat se do války se zdály odloženy na neurčito. Teprve potom se se spolužáky dozvěděl, že absolventi West Pointu jsou jako vzácná a „cenná“ komodita záměrně drženi mimo samotné boje. Byla to nesmyslná, ale velmi skutečná byrokratická realita.</p>
<p>Nakonec potřeba bojových pilotů převážila nad politickými ohledy a $[startRank] $[lastName] byl přidělen k $[startSquadronName] na evropském bojišti. Po dlouhých měsících výcviku a čekání se měl konečně dostat do boje.</p>